Vy, kteří mě znáte, tak víte, že mé porody netrvají moc dlouho. Mého prvorozeného jsme čekali v Praze. Po příjezdu do porodnice to byly přesně dvě hodiny, co se Eda narodil. Druhé dítě jsme čekali už v USA v Kalifornii. Naše druhorozená Abigail spatřila svět hodinu a půl poté, co jsme dorazili do nemocnice (více informací zde). A protože se traduje, že porody jsou od dítěte k dítěti rychlejší, byla jsem zvědavá, jestli to vůbec stihneme s naším třetím potomkem do porodnice včas.
Kontrakce začínají
„Jak poznám, že jsou to už ty „pravé“ kontrakce a mám vyrazit do porodnice?“ Ptala jsem se často ještě před mým prvním porodem. „To poznáš!“ Zněly pobavené odpovědi. Poznala jsem to? Ne! Naštěstí jsem nemusela – můj manžel to poznal za mě. Někdo se může ptát, jak to dokázal? Jeho odpověď by zněla asi nějak takto: „Kouknu a vidím. 😀 „
Jedinou kloudnou odpověď jsem dostala pár dnů před porodem od lékařky v Praze. Do porodnice se má jet buď když praskne voda, a nebo když jsou pravidelné kontrakce, které se vrací cca po 5 minutách.
Ani u třetího těhotenství jsem si nebyla úplně jistá, jestli jsou to už ty „pravé“ kontrakce. Proto pokaždé, když už jsem měla podezření, že to přichází, dala jsem si teplou koupel. Když odezněly, tak to byl planý poplach.
Konečně 8.1.2021 (v datum, které jsem si přála) po teplé, relaxační koupeli pocit, že to přichází neodezněl, ale naopak zesílil. Po osmi minutách přišla kontrakce další a já se začala oblékat a balit poslední věci do porodnice. Do hodiny jsme byli s manželem nachystaní vyrazit směr porodní sál 🙂
Vlak aneb jízda tam a zase zpátky
Původně jsem se chtěla po cestě do porodnice stavit do naší nové oblíbené pekárny Heavenly donuts, abych si pak po porodu mohla dát na pokoji zaslouženou odměnu (objevili jsme tam „české“ koblihy). Když jsme ale nasedali do auta a kontrakce byly každou minutu a půl, tak jsme si to rozmysleli 😀 Jako na potvoru nám ale výjezdovou cestu blokovalo auto od sousedů, což se do té doby nikdy nestalo, takže manžel musel vyjet na cestu po trávníku a já ho ještě navigovala!
Další vtipná situace nastala, když jsme měli přejet železniční přejezd. Závory blikaly a před námi stálo jedno jediné auto. Musely se zavřít těsně před naším příjezdem. Nákladní vlak projížděl rychlostí chůze a za námi se tvořila slušná kolona aut.
Najednou se vlak zastavil a začal couvat. Po chvíli se zase zastavil a rozjel se vpřed. Pak zase couval. A za chvíli jel zase dopředu. Nejprve mi to přišlo vtipné a vlak jsme si natočili i vyfotili, abychom měli na co vzpomínat, ale po cca deseti minutách (manžel říká po pěti) mi už to tak vtipné nepřišlo. Rozhodli jsme se proto vyjet z klony, otočit auto a zkusit jiný železniční přejezd. Náš plán vyšel a za chvíli jsme míjeli blikající závory a vlak, který jezdil tam a zase zpátky, z opačné strany kolejí. Ufff…
„Protikovidová“ opatření…
Zaparkovali jsme co nejblíže vchodu to šlo. Už jsem nebyla schopná chůze. Měli jsme štěstí, říkali jsme si. Na parkovišti byl zrovna pracovník nemocnice s kolečkovým křeslem. K našemu překvapení nám ho ale nechtěl půjčit! Proč? Musí ho nejprve dezinfikovat. V nemocnici. Kvůli kovidu. Abych se náhodou nenakazila. Je to pro mé dobro… Fajn. Čekala jsem u auta, až můj manžel po pár minutách přiběhne s mokrým dezinfikovaným křeslem a doufala, že to stihnu alespoň dovnitř!
Před vstupem do nemocnice jsme strávili celých patnáct minut. Museli jsme totiž odpovídat na otázky typu: „Měla jste v posledním týdnu zvýšenou teplotu?… Kašel?… Rýmu?… Ztrátu chuti?… Čichu?… Potkala jste někoho kdo….“ atd. atd. Myslím, že jsem neodpovídala. Odpovídal za mě manžel. Já už se soustředila na jiné věci.
V porodnici (hurá!!! stihli jsme to!!!) nás uvedli rovnou na porodní sál. V koupelně jsem se převlékla do nemocničního úboru a pak se konečně vyšplhala na porodní postel. Když mi dali kapačky (což je tady u porodu běžný postup) a zkontrolovali situaci (otevřená na 6 cm), sestřička mi řekla, že mám jít znovu do koupelny, kde mi udělají testy na kovid (a pokud by vyšel negativně, nemusím mít u porodu roušku). „To je zajímavé přání“, řekla jsem jí. „Nemyslím ale, že je to možné. :D“ Manžela zase zajímalo, proč bych měla jít zrovna do koupelny? Proč mi to nemůže udělat i tady na posteli? Bylo to prý kvůli příznivému tlaku v koupelně. Úplně jsem tomu nerozuměla…
„Až budete mít pauzu mezi kontrakcemi, tak běžte do té koupelny“, znovu mě požádala. Já ale věděla, že už nikam nejdu, natož kvůli nějaké špejli do nosu. Místo toho jsem jí řekla, že už mám pocit že budu tlačit, a když mě zkontrolovala, začala se smát. Zavolala hned doktorku, honem mi udělala kovid test aniž bych musela někam chodit, a do pěti minut byl náš Charles William na světě 🙂 Před tím než se narodil, jsme tedy na pokoji strávili cca 25 min. Náš nový rekord!
Závěrečná shrnutí
Nebýt celé kovidové pandemie, tak by byl tento porod daleko pohodovější. I přesto jsem ale ráda, že tam mohl být manžel se mnou a nemusela jsem rodit sama.
Obecně se mi v této americké porodnici líbí více než v té české, ve které jsem byla prvně. Tady je to skoro jako taková „dovolená“ 😀 Máme pro sebe celý pokoj s vlastním sociálním zařízením. Sestřičky se k nám chovají jako ke vzácným hostům, jsou milé, všímavé a pořád nám nabízejí něco k pití nebo k jídlu. Večeře a obědy jsou sice servírovány na plastových táccích, ale zato jsou velmi chutné – jako z restaurace. Miminko zůstává celou dobu s rodiči. Ani jednou jej neberou mimo dohled. A když máme dlouhou chvíli, máme k dispozici televizi se zábavným programem – něco jako v RegioJetu.
Samozřejmě v jiných nemocnicích nebo městech by mohla být má zkušenost odlišná. O tom už ale může napsat zase někdo jiný 🙂
Novinka! Pokud chcete, aby Vám upozornění na další článek přišlo automaticky na e-mail, přihlašte se v pravé nebo dolní části blogu do modrého okénka k odběru nových příspěvků.
Ahoj Arielko 🙂 krásně jsem se pobavila při čtení, úplně vás vidím 😀 vtipní a v klidu za každé situace <3