Učit doma jsme začali naši nejstarší dceru už v Česku. Tenkrát jsme ji do domácího vzdělávání přesunuli v polovině její třetí třídy. Abych pravdu řekla, byli jsme k tomu částečně „dotlačeni“. Nebudu zabíhat do podrobností, ale shrnu to tak, že období, kdy chodila do „normální“ školy, pro nás bylo hodně stresové. Pátrali jsme, jaké další varianty kromě klasické školy máme, a nakonec jsme se rozhodli pro homeschooling – domácí vzdělávání a naší volby jsme nelitovali. V Česku to funguje trochu jinak než v Americe. Musíte dítě zapsat do kmenové školy, která dítě co půl roku přezkušuje. To může probíhat různými způsoby. Proto je dobré zapsat se někam, kde jsou k domškolákům vstřícní. Pak jde přezkušování i jinou formou, než formou testů, třeba tzv. portfólia, což dcerku moc bavilo a na každé přezkušování se těšila.
Americká škola
Když jsme se v roce 2018 přestěhovali do Kalifornie, řekli jsme si, že dceru zapíšeme do školy, aby se naučila nový jazyk. Po nějaké době se zase začaly opakovat stresové situace, takže jsme se rozhodli, že zkusíme najít něco, kde by nemusela trávit každý den v týdnu. Z klasické školy jsme ji tedy další rok přesunuli do tzv. charter school, která je také státní, ale je tam více individuální přístup. Anetka měla svou osobní učitelku, která jí dávala úkoly na dva týdny. Na těch pracovala doma. Mohla docházet na společné hodiny nebo kroužky, ale většinu času pracovala na úkolech doma. To už nám vyhovovalo více. Vše probíhalo klidněji a měli jsme přehled, co se děje. I když jsme občas museli řešit nějaké situace, nebylo to tak stresové.
Manžel se mě však i přesto každý rok ptal, kdy zase začnu učit doma. Blížila se chvíle, kdy do školy měly nastoupit i naše mladší děti. Moje odpověď zněla: „Až se přestěhujeme zpět do ČR, s radostí zase začnu učit doma.“ Americkou školu jsem učit nechtěla, protože nejsem američanka a nevěděla jsem, jak to v USA přesně funguje. Je to něco jiného, než česká škola. Jiné předměty, jiná zadání, jiný systém počítání, jiná abeceda, jiný jazyk. Jak bych je měla učit číst, když to v angličtině pořádně sama neumím? Vždyť bych je to přece učila špatně…
Hurá do školky
Nastala chvíle, kdy nám začaly chodit do místní školky pozvánky pro našeho syna. Měl problémy s komunikací, takže nám odborníci doporučili, abychom jej zapsali do školky, kde bude mít každý týden i hodiny s logopedkou. A protože jsem doufala, že se ve školce rozmluví, dali jsme ho tam. Vím, že se mu ve školce líbilo, měl i moc hodné paní učitelky, ale mluvit nezačal. Další rok do školky začala chodit i jeho mladší sestřička, která však, protože byla ještě malá, měla kratší rozvrh. Trochu se mi to tedy začalo komplikovat v oblasti odvážení a vyzvedávání. Každý chodil do jiné školy nebo školky a měl jiný rozvrh. Přemýšlela jsem, jaké to asi bude, až do školy bude chodit všech pět našich dětí najednou. To bude honička panečku. V to období jsem jen odvážením a vyzvedáváním dětí do škol strávila každý den dvě hodiny v autě. A to ještě nemluvím o tom, že každé dítě mělo občas úkoly nebo projekty, které vyžadovaly mou pomoc a také jsem jako rodič musela „dobrovolničit“ a odpracovat si ve školce nějaké ty hodiny.
Čas na změnu
Pořád jsme nějak vnímali, že to není úplně ono. Za ty roky jsme zkoušeli různé věci, školy, systémy a nic nám úplně nesedělo. V angličtině jsem si po pěti letech v Americe byla jistější, a také jsem se seznámila s pár rodinami, které dělaly homeschooling. Proto jsem si řekla, že si zjistím více informací a domluvila si schůzku s pár maminkami, co učily své děti doma. Chtěla jsem zjistit, jak to tady v Kalifornii vůbec funguje. K mému překvapení to nebylo vůbec složité. Stačí oficiálně oznámit, že zakládáte vlastní školu, ve které se budou vzdělávat vaše děti, a je to. Pak jen musíte vytisknout potvrzení, zapisovat docházku a uchovávat to, co jste se spolu už naučili. V každém státě je to samozřejmě jiné. Někde jsou k domácímu vzdělávání nakloněni více, jinde méně. Obecně je to ale v Americe normální věc. Určitě normálnější, než například v Česku. Po těchto setkáních jsem se konečně rozhodla: Jdeme do toho!
Proč zrovna Homeschooling
Kdysi bych odpověděla asi nějak takto: Abychom nemuseli děti vodit každé ráno do školy, nemuseli žít ve stresu z toho, co se zase ve škole stane. Abychom nemuseli každý den do noci dělat domácí úkoly a kontrolovat, jestli si děti správně nachystaly aktovku a ostrouhaly tužky v penále (pouzdře).
Dnes ale vím, že je to o něčem jiném. Samozřejmě, i výše zmíněné věci jsou pravdou, ale důraz bych už kladla na jiné skutečnosti. Například rozvoj kreativity dítěte (zaměřit se na to, co dítě baví, ne na to, co mu nejde), svoboda učení a učení bez stresu (děti se mohou učit, na co mají zrovna náladu, učení je pro ně zábava a nemusí sedět třičtvrtě hodiny v kuse na zadku), bezpečné prostředí (my sami určujeme, kdo a jak bude naše děti ovlivňovat), zaměření na prohlubování rodinných vztahů (protože děti nejsou většinu dne pryč, máme každý den společný kvalitní čas).
Děti se doma učí jen pár měsíců (jedna středoškolačka a jeden prvňák, pak máme mladší), ale už teď vidím pokroky. Syn začíná postupně mluvit, začal se sám od sebe učit španělsky a naučil se sám číst (učí se z dětských videí pro první třídu) a naše středoškolačka začala být zase více kreativní – hraje znovu na piáno, skláda písně a trénuje taneční představení se svými mladšími sourozenci. Obecně z tohoto kroku máme dobrý pocit a i když vše nejde úplně tak, jak jsem si zprvu plánovala, jsem v procesu objevování našeho stylu a rodinného rytmu.