Plni různých očekávání jsme vyrazili na cestu do USA. Mimo jiné jsme byli zvědaví, jak zvládneme jet lag a vypořádáme se s devítihodinovým časovým rozdílem, který je v Kalifornii. Samotná cesta z Prahy do Reddingu trvala přibližně 30 hodin a my už se těšili na to, až ulehneme přibližně ve tři ráno do peřin v pronajatém pokoji a budeme spát tak alespoň do oběda místního času. Od přátel jsme věděli, že hůře si člověk zvyká na časový posun při cestování z USA do Evropy, než-li opačně.
Naše plány na překonání časového posunu nám však překazil nejmladší člen naší rodinné výpravy – náš jednoroční mimin Éda. Zatímco my ostatní jsme v průběhu cestování bděli (pohybovali se po letišti, hlídali zavazadla a prohlíželi si suvenýry, v letadle koukali na filmy, v téměř cílové destinaci zařizovali auto a pak řídili), Éda si mohl spát, kdy se mu zachtělo.
Édův jet lag
V poslední části cesty, kdy už byl zbytek naší rodiny úplně vyčerpán, se Éda vzbudil (přibližně v jednu ráno kalifornského času) a oči mu svítily jako baterky. Začal mu den. Že nedostal snídani mu nevadilo – koukal z okna a užíval si cestu autem. Horší to bylo, když jsme dorazili na místo, vybalili a chtěli si jít lehnout. Svým křikem Éda projevil silný nesouhlas a nějak se nám nepodařilo mu vysvětlit, že má být potichu, protože vedle v místnosti spí jiná rodina a je ještě noc. Nakonec jsme mu pustili pohádky a doufali, že dá pokoj. No, nedal. V průběhu noci jsme kolem něj museli lítat, aby neplakal, a ve dne, kdy jsme sháněli bydlení a měli další zařizování, měl samozřejmě půlnoc.
Kdyby nebylo Édových probdělých nocí, do dvou dnů bychom se zcela aklimatizovali. Namísto toho jsme ale museli čekat, až se s jet lagem vypořádá nejmladší člen naší rodiny. Do dvou týdnů se však zcela přizpůsobil a teď už v noci spinká, jako miminko.